Jaru ztracenému.

Hle, jaro dýchá – vlašťovky se vrátí,

a všecka srdce zatlukou mu v ples,

jen mně tu v dáli bude snad se zdáti,

že vinou svou už ztratil jsem je kdes!

Když mezi dvěma širé kraje leží

a pryč je dělí život jich i svět –

tu v zniklý ráj se vrátit zas je stěží,

však též je marno – chtít naň zapomnět!

A tak jen v smutku hlava má se kloní

k těm jeho zbytkům, svadlým resedkám,

a v srdci jen mi žalná duma zvoní,

že na věky se s ním už nesetkám!