JARU.

Jdeš jako oblaků míhavý stín,

a vod se čeří již zpěněný klín.

Jdeš jako oblohou volavek let,

jehnědou stříbří se zahnědlá snět.

Jdeš jako vzpomínka, jdeš jako sen,

přes hroby, kolébky, v noc jdeš i den.

Tady se zastavíš, květ hodíš tam,

v ruinách výskneš si, směješ se tmám.

Těší se na tebe ve skalách pták,

sněženka za tebou vlhký má zrak.

V rákosí šumí to, tvůj let kde tih,

tak jako polibky, šepot a smích.

Smím-li jen doufat, než přeletíš stráň,

nebude docela prázdná tvá dlaň?

Smím-li se těšit na jediný svit?

Vždyť samo víš nejlíp, co je to žít!