JASAN VISUTÝ.*)

K tetě do hor Maria se brala,

nesouc v lůně požehnaný plod;

Josef, jejž si za průvodce vzala,

bedlivě ji střehl od nehod.

Panna málo dbala na bezcestí,

hrbolatou, kamenitou zem;

myslila jen na mateřské štěstí,

na předrahý poklad pod srdcem.

Jako by si bylo umyslilo

na pannu se hodně nadívat,

slunko stoupalo, až parno bylo

a kraj celý vyprahal a chřad’.

Tiše na to slunko, strůjce vedra,

zaúpěla něžná poutnice:

„Zlaté sluníčko, tvá záře štědrá

ztěžuje mi cestu velice.“

Josef, kterýž osla vedl vzadu

a své choti viděl strádání,

pojednou shléd’ zvoucí do pochladu

jasan nedaleké na stráni.

Radostně choť vybíd’, by se v spěchu

uchýlila v toho stromu stín,

sám pak znaven usadil se v mechu,

pustiv osla chutných do zelin.

Jen se panna octla pod jasanem,

větve níž a níž se klonily,

až jak z listí vykouzleným stanem

zakryly zjev její ztepilý.

Když se pěkně pod jasanem skryla,

že ji nemoh’ trápit slunka pal,

libě o mateřském štěstí snila,

slastný blahocit ji prochvíval.

Hodně pozdě, jak by vystíhalo,

že ji potýralo nemálo,

slunko skromně k západu se bralo

a tam studem rudě zaplálo.

K odchodu když strojila se panna,

pochvalujíc milochladnou skrýš,

rázem krytba z větví nevídaná

od země se zvedla v jasnou výš.

K jasanu však panna ozvala se

měkkým hlasem, z něhož vanul vděk:

„Svěs ty listohojné větve zase

v upomínku na můj útulek!

Skrývej dále po sadech i kraji

ty, kdož ve tvůj stín se uchrání,

a bdi nad hroby, v nichž mrtví ždají

chvíle vzkříšení a shledání!“