Jasanu.

Jasane, jasane, milý můj strome,

nemáš ty jediné haluze chromé –

všecky tak rovny jsou, přímy a štíhly,

jak by juž od mládí toužily výš,

jakoby vědomě za slunkem tíhly

s ptáky a s motýli v blankytu říš!

Paprslek hrdosti zdá se, že dřímá

na tvojí koruně pnoucí se zpříma,

a proto s obdivem na jejím zjevu

kdykoli postane snivý můj zrak –

bezděky zatoužím, bych ve svém zpěvu

stejně též do výše vzrostl tu tak!

Reku ty spanilý dolů a strání,

u tebe duši mou prodchne vždy přání,

by jako snítky tvé s plodem i květem –

v jaru mé mladosti, vloh mých a sil

šla zde i cesta má dalekým světem

rovně a zpříma tam, kde jest můj cíl!