Jasná noc.

Noc dusná. Vůni dýše sad,

a v klidném snu dlí víska,

radost mé duše je daleka

a nebeská klenba tak blízka.

Výš v blankyt ruku pozvedám,

a oko se mi nítí,

rád bych si kytici natrhal

z hvězdného na nebi kvítí.

Leč zřím, jaký jsem ubožák,

a srdce mě až zebe,

květů těch nikdo z nás neurve,

leč šťastným v hruď sype je nebe.

Já šťastným nebyl, budu však –

proč, vláho, plníš zraky –

z milých co očí mi padne v hrob,

to zjasní mou památku taky!