Jasný říjen

Hle, nejsrdečnější teď pozdravy

volají k tobě s mýtin všech a strání –

ó díky tobě, říjne laskavý,

že uštědřils nám pozdní požehnání!

Teď slunce v bucích lampy rozžehne,

duby a javory si v zlato mění,

světelným tokem lesy prošlehne,

dukátky rozháže si v jahodení.

A země voní v jasu poledním,

ne pachem mrtvolným, však dechem živým,

tiše se dáváš ukolébat jím

jak matky pohlazením konejšivým.

Své syny všecky rozeslala v svět,

když listí žloutlo, dlouze loučila se –

a nyní chce je všecky zavolati zpět,

by ohřáli se v rozhořelé kráse.

Daleko jsou a ticho u vod jest –

a ona zůstala tu jenom sirá,

nuž, aspoň v dálky háže stuhy cest

a lesů jasnou náruč otevírá.

Teď strom i tráva i mech zrosený

širokým usmíváním oddychuje.

Dík za zvonivé dětské prameny,

dík za oblak, co nad pasekou pluje,

dík za život, než smrt nás přelomí,

dík za svíce, jež v tmách se rozsvítily,

dík za hudbu, jež chví se nad stromy,

dík za ilusi krásy, záře, síly!