Javor.

Rád bych byl tam tím javorem,

co stojí vedle vody:

dosáhl bych let tisíce

a přečkal lidstva rody.

Zulíbán, když vše ještě sní,

paprškem prvním z rána,

skráně má ještě z večera

červánkem zulíbána.

Každičkým jarem znova mlád,

ptačího zpěvu schrání,

každý rok velebnější stín

ve vodách i po stráni.

Zadumán v tuhý zimní čas –

u vnitř pln zdraví, síly –

v ňadru pln bájí podletních,

pln snů o májův chvíli.

Probouzen z jara k životu,

pln poupat a pln květů,

a na vše zírá sluníčko

s blankytných, lepších světů.

A v ňadru tvrdý tak, že hruď

mi sotva zryl klín blesku,

a po bouři hned v slunci zas,

v nesčetných kapek lesku.

V noci mně svítí luny zář,

sbor mušek svatojanských,

uspí mne lkání slavíkův

z hájů a sadů panských.

A lidi viděl bych jít kol,

jak rodí se a stárnou

a jak se světem klopotí,

činností mnohotvárnou.

Řadu bych dějin světových,

paměti vštípil věrné,

dnes co je velkým, bylo by

mně starci malicherné.

Poutník by stanul v stínu mém,

dětičky s hrami svými,

lidem bych věstil, co bylo

před věky pradávnými.

A až bych věky přečkal již,

na tisíc let byl starý,

člověk by ze mne shotovil

kolébku, stůl, dům, – máry.

V kolébce by si dědátko,

o žití máji snilo,

za stolem by se vínečko

snad na mé zdraví pilo.

V domě by život panoval,

hned veselost, hned bída,

jak se v tom žití pozemském

podivně osud střídá.

Tak žil bych s lidmi, cítil vše,

i za rakev jim sloužil:

v té nalezl by poutník klid,

po němž dřív marně toužil.

Když tě tak vidím, javore,

jest mi tak teskně, bolně

a předce zase volno tam,

tak blaze nevýslovně!

Rád bych byl tebou, javore,

tam u té tiché vody:

dosáhl byl let tisíce

a přečkal lidstva rody.