Javor. (I.)

„Měj se dobře, má panenko, s bohem buď,

za to, číms mně ublížila, bůh tě suď!“

Slzu utřel, kloboučkem si zatočil

a do pole do šírého zabočil.

V polích bloudil, v hlavě vzdory, v srdci žal,

hořce na panenku zrádnou žaloval,

k větrům volal: „Nechť můj mladý život má,

kdo mně v srdce mír a zapomnění dá!“

Stojí vrba nad močálem v záhoří,

kolem ní rákosí s větrem hovoří,

při rákosí jak peřina měkký mech:

tam, jak přišel, hocha ovál spánku dech.

Byla noc před svatým Janem. Slavíci

zpívali o závod lásku samici,

přes osení, po rákosí šuměl sen – –

mládec usnul, kouzlem noci skonejšen.

Usnul, a slyš: divná šelesť ve proutí!...

ach ne! neměl v stínu vrby usnouti!

Hle, z dutiny vyšla panna bělostná,

jako poupě v rozvinutí milostná.

Na rtech, očích s sladkým kouzlem úsměchu

usedla si k mládencovi do mechu,

bílou ručku na srdce mu vložila,

medovým ho políbením zbudila.

,Černovlásku! pěkné oči otevři,

Srdce sladkým lásky citům rozevři,

já ti radost, já ti štěstí, všecko dám,

brány lásky otevru ti: chtěj jen sám!(

Ztrnuv bázní, zřel hoch na ni chvilenku:

„Mělo srdce, mělo moje milenku,

ta mně věrnost, svatou lásku slíbila

a pak zradou mne až k smrti zranila.“

,Neplač, hochu, neplač pro tu proradu,

tisícerou dám já za ni náhradu!(

„Dášli mně zapomenutí, mne si měj!“

,Slovos dal, nuž na závazek ruku dej!(

Ruku dal a propadnul tak mocem zlým:

mladý život zvadnul slibem podaným;

v jasných nocích víla s ním se líbala,

k ránu javora mu postav dávala:

nohy v kořen zrostly, tělo v kmen,

ruce v větve, hlava, vlasy ve lupen,

a tak javor ve dne dřímal, v noci žil,

když jej hlásek víly vrby probudil.