Javor. (II.)

Léta přešla, javor dospěl v statný strom

pod ochranou vrby víly bez pohrom...

hle! tu jednou za pravého poledne

bledá žena v chladu jeho usedne.

„Ach! javore,“ zavzdychla si, „zelený,

co rok nové oblíkáš ty lupeny,

co rok v létě bůh ti dává nový květ:

ó jak šťasten jsi, že neznáš lidských běd!

Neznáš, kdy červ viny hryže, bolestí,

ani dlouhých nocí bez snů neštěstí,

když nám srdce v těle dusí viny had,

když poslední kvítek naděje nám zvad.

Ach! už stromek mého žití opadal,

jak rez ostrý padl na něj z viny žal,

havran nad ním smrti píseň křehotá,

místo sladké mízy jed v něm kolotá.

Věz, měla jsem, měla v mládí milého,

srdce puká, když pomyslím na něho,

byl by pro mne život, štěstí, nebe dal – –

za svou lásku odměnu ach! špatnou vzal.

Jiný přišel s hladší tváří, v ústech med,

loudil, prosil, až bláhové srdce sved:

první přišel a kloboučkem zatočil

a do pole do šírého zabočil.

,Měj se dobře, má panenko, s bohem buď,

za to, číms mne ublížila, bůh tě suď!(

Tak odešel a víc se již nevrátil...

snad že v cizině si život ukrátil.

A bůh soudil – přísně soudil vinu mou:

zrádné ženě, choť zas platí zradou svou,

a když bůh mně k potěšení děcko dal,

za trest pokaždé mi zas je v nebe vzal.

A ten, pro nějž hřešila jsem v chvíli zlé,

dnem i nocí vrážel trny v srdce mé,

bolest byla matkou mojí a pláč druh,

aniž hrobu chce mi popřát soudce bůh.“ –

Když tak javor ženu lkáti uslyšel,

jak by bolest projela jej, šelestěl,

jako v bolném nářku zavzněl její hlas,

na dávno již zapomněný vzpomněl čas.

V chvilce listí sežloutlo mu lítostí,

z větví hlas třesoucí k ženě šelestí:

„Neplač, milá, brzy přestane tvůj žal,

já jsem, jenž tě druhdy tolik miloval.

Jdi, má milá, a přijď opět k večeru,

přines s sebou dobrou, ostrou sekeru,

se vší silou podetni mé kořeny,

umřít s tebou žádá si hoch milený.

Kmen můj mrtvý v noci dones v chýši svou,

tesaři ti z něho rakev utešou,

a v té rakvi dej se, milá, pochovat,

v hrobě spolu budeme se milovat!“...

A když slunce zacházelo za horu,

přišla žena se sekerou k javoru:

prask a prask! – a javor hlavu schýlil svou...

ráz! – a pádem pohřbil ženu nešťastnou.