Javorina

Což, Slováci i Čechové,

jste dav jen pouhých stínů,

že stojíte, že mlčíte,

že ruce máte v klínu?

Což necítíte bolest ztrát,

což nevíte, že chtějí brát

vám vaši Javorinu?

Že brát ji chtí? Ne, sami, aj,

tak smířliví a krotcí,

ten vydat máme horský kraj

Slovenska na půlnoci,

jen že tak chtějí sousedé,

jež nic než touha nevede

po větší ještě moci.

Ach, žel, že říš ta sousední

je sestry naší rodné!

My vždycky pláli láskou k ní,

s ní lkali spásy do dne.

Leč nechť to třeba bratr jest,

kdo ustoupí, když káže čest

stát pevně – nechť i bodne.

Je cetkou jen ten horský kout

na země naší lemu,

již lehce jen tak utrhnout

lze chtíči hladovému?

Ten horský hřbet, ty tesy skal,

toť našeho je státu val,

jejž Bůh sám stavěl jemu.

Tam hlubokých je lesů stín,

kde medvěd dál se skrývá,

a kamzík plach výš po skalách,

hloub bystřeň skáče divá.

Tam smaragd leží údolí,

kde krása květů, kamkoli

zrak okouzlen se dívá.

Leč kdyby to kus pouště byl

a vše jen tvrdá skála,

i pak to naší země díl,

a těžko dá se z mála;

my za celou se rvali vlast

a každá její píď a část

nás krev a život stála.

A kdyby rost tam jenom mech

a suchá, hořká tráva,

kdo zděděné se po dědech

své půdy lehce vzdává?

A půdu tu a na ní lid

z národa svého klínu vzít,

ne, nikdo nemá práva.

Dřív Slezska kus – teď Slovenska –

ó, chabosti té kleté!

Zda nevzplá krev a v očích hněv,

když sobě vzpomenete?!

Ne, ani píď! Ni o krok dál!

Než kdo ten kraj by zaprodal,

ať vichřice ho smete!