JAVORSKÁ STĚNA

Stojí stěna nad jezerem,

chmurně k nebi hledí,

černý mrak ji v holé lebi

jako upír sedí...

Tísní ji a stěna vzdychá,

a bojácně sténá zticha,

vichr divě na ní hrává,

kadeř stromů rozčesává –

ale stěna tiše pláče...

Stojí stěna nad jezerem,

v modro nebes hledí,

v blankytu když jasném plují

oblakové bledí...

Když klid sladký v lese trůní,

spita dechem snivých vůní,

jimiž dýší vlahé květy,

jež jsou po ní rozesety,

stále jenom tiše pláče...

Když sníh padá s temných výšin

a mráz ostrý fičí,

když kol holé její skráně

sterý vichor syčí,

tehdy, když jí slza skane,

lednou perlou hned se stane,

a ty perly padnou k zemi

duhovými krůpějemi,

ale stěna věčně pláče...