JAVORY V ŘÍJNU.

Tak vás mám rád, mé javory, mé stromy zduchovělé,

bez tíže země zelené na hrdém čele,

tak vás mám rád – stojící bez hlesu a bez toužení

ve zlatých plamenech,

když chodívám k vám vřesnou strání v zamyšlení

v říjnových večerech.

Stesk bělí mlhy padá v kraj a mraky tíží nebe,

s hvízdáním vítr lítá po lánech a zebe,

potoky pláčou, naříkají lomy otevřené

a v dálce hučí les –

jenom vy stojíte jak ohně zapálené –

v korunách ani hles...

V dvou řadách podél cesty, jako stráže mlčelivé,

oděné v zlato dnes, jak do zeleně dříve,

tu stojíte, jak stávaly jste prostřed žáru léta. –

Dál plyne času spád,

a zvolna za listem list s haluzí vám slétá...

– Javory, mám vás rád! –