Jazyk.

Ó znáš tu mocnou živou zbraň,

již dal sám Bůh ti darem,

bys jí potíral hříchu saň,

když ctnosti hrozí zmarem?

Ten meč, jenž často z dáli zraní

a kletbu nebo požehnání

v ten život lidský zarývá?

Ach, znáš ji; vždyť se nazývá:

Jazyk.

Když Evanjelium v světa noc

kdys svitlo od Golgaty,

hle, zničiť chce tu Boží moc

zášť světa svými katy.

Však marně. Slovo Páně neslo

vždy dál a dál své spásné heslo.

A jaký kryl je v boji štít?

A kdo že pomoh’ vítězit?

Jazyk.

A podnes tam, kde rodiny

kdy blaží mír a štěstí,

kde nelká v křivdě nevinný

a kde se láska pěstí, –

kde nad zlých chtíčů zvůlí zrádnou

vždy pravda přec a právo vládnou,

ó rcetež, která moc to je,

jíž zkvétá dílo pokoje?

Jazyk.

Než, ach, jak hyne dobra zrůst,

jak kletba tam se hostí,

kde napuštěn je ten meč ust

jen jedem zla a zlosti!

Od první lži kdys vraha Kaina

kdo zná ta všecka lkání tajná,

v nichž lidský duch kdy zakvílil,

když šípy zlob mu v nitro ryl

jazyk!

Kdo všecky slzy sčísti chceš

a všecka naříkání,

jež zavinila lesť a lež

a msta a utrhání!

Jak mnohý v srdci zraněn klesl,

a hořký bol i v hrob si nesl,

byv ztupen, zrazen, oklamán!

A kdo mu zasadil těch ran?

Jazyk.

Nuž, ty, kdo víš, žes povolán

ku výbornému boji

a že máš stáť, jak kdys tvůj Pán,

vždy v čisté světla zbroji,

ó dbej, ať šíří požehnání,

ať dobro hájí, pravdu brání

i tvoje slovo, tvoje řeč

a ať je čist ten živý meč:

Jazyk.