Jazyk.

Neumřel prý Alfred velký, v Äthelmy kdes žije,

za myslivce přestrojený v lesích prý se kryje.

Starý Norman, v klášteře jenž sloužil jako hajný,

vyprávěl to mnichům, u nichž sám skryt, rebel tajný.

Jednou v letě, pozdě bylo, bouře s hor se hnala,

a již blesky jako z kuší do borovic prala.

Hajný z obchůzky se vracel, a než promok’ zcela,

z klestí bouda úzká před ním na cestě se tměla.

Vlezu tam! Hned pomyslil si, uchráním snad záda,

počkám, nežli přežene se nebeská ta váda.

Leze v boudu. Ale hrome! Kdos tam juž se krčí,

s klobouku mu ručejemi voda valem crčí.

Vítr kvílí, k zemi chýlí staré stromy v lese.

„Snad tam oba,“ bručí hajný, „ještě vejdeme se!“

Vlezl v boudu. Chvíli ticho mezi nimi bylo,

jenom z dálky vítr hučel, s oblohy se lilo.

Cizinec tu pravil: „Kmotře, jak vám teď se daří?“

– Kdož ví, jakou zase kaši u dvora nám vaří!

– „Máte mír a svatý pokoj!“ cizinec děl znovu.

– Ano, mír a ticho máme jako na hřbitovu!

V tom blesk projel sosen vrškem, sivou šleh’ k nim září,

Norman poznal, s kým to mluví, po kroji a tváři.

Cizinec však rovněž cítil, že jest poznán hajným.

– „Jste mi stále tvrdým lidem, vzpurným, nepoddajným.

Udělal jsem pro vás všecko, dal vám zákon, řády,

upravil vám cesty v lesích mezi vodopády.

Vystavěl vám hlavní město, průchod zjednal právu,

opsal pro vás písně věštců a v nich vaši slávu.

Spojil v národ různé rody a všem dal jsem chleba.

Dík chci za to, uznání chci – Co vám ještě třeba?“

Ušklíbnul se na to Norman: Vše to vtip je špatný,

když jsi jazyk z úst nám vyrval, co nám chléb tvůj platný?