JDA MALÝM MĚSTEM

Jda malým městem jedenkrát,

v přiospalém, prázdném prostranství

stanul jsem, by moje žití

chvíli naslouchalo jeho tichu,

které nezajme mne nikdy víc.

Zpod tmících, těžkých kaštanů

z nízkého domku hrály klávesy

melodii mírnou, bezděčnou,

pod sordinou netečného zdiva;

tak něčí ruky nevýznamný zpěv

se ronil nepohnutým listovím.

Snad mnohdy rozezpívá ruka bělostná

ty chvějné stíny listů chobotných

a zlatavého svitu útržky,

jež večer vzdušně mramorují sloň.

Dál tam žije, dále sní a doufá,

zadumaně soumrak zvlňujíc;

mně však, mně však jenom jedenkrát

děl slovo krátké tichý osud její

a pohynul jak nenávratný tÓn.