JDE JAREM HUDBA ZÁVRATNÁ...

Jde jarem hudba závratná,

a po té srdce stůně,

sen Věčna vane z daleka –

ta vůně, oh, ta vůně!

Dnes není možno zůstat snít

nad knihou v jizbě šeré –

vše, co je v knihách, chce se žít

v obdobě tisíceré!

Jde jarem hudba závratná,

ji větry nesou z dáli,

zní jako lásky píseň zlá,

jak mládí všechny žaly –

Že se chce všechno, všechno žít,

závratné, nebezpečné –

vše, o čem srdce smí jen snít –

vzdálené, nekonečné...

Jde jarem hudba závratná,

a po té srdce stůně,

vzduch sukně děvčat nazvedá –

ta vůně, oh, ta vůně!

Vše, co dnes smysly vnímají,

to srdce tolik bolí –

tak chtělo by se obejmout

tu dívku kteroukoli –

a přec by nezkojila ho:

je každá tolik luzná,

a každá jiná – vnada všech

tak měnivá, tak různá!

Jde jarem hudba závratná,

a po té srdce stůně,

sen Věčna vane z daleka –

ta vůně, oh, ta vůně!

Vzduch, světlo, vůně květů všech

s vůní těl dívčích splývá –

van větru, ptactvo, dívky, strom –

vše touží, blouzní, zpívá...

Je vůní, barev, zvuků tak –

vše nelze, nelze žíti –

a tak i dnes nám souzeno,

víc než kdy jindy souzeno

jen toužiti, jen sníti!