JDE KRAJINOU CHUDOU

JDE KRAJINOU CHUDOU

mor prašivý;

kam přijde, tam samy se zlomí

duše i květy, keře i stromy,

nad němou kostnicí

uhasnou hvězdy čisté,

upadnou křídla rozpjatá,

puch smrti dusivý

zhanobí poupata.

A přece zas budou,

budou, budou

růže zářící

a zlatolisté!

Tam k zavřeným dveřím

si usednu.

Jsou mrtvi tam uvnitř, ach, Bože,

nech mne jim ustlat umrlčí lože,

za víry záblesky

zapomenutou svíci

k hlavám dát planoucí!

Ať v šeru zahlédnu

krásný květ budoucí,

tak krásný, že věřím,

věřím, věřím

za ty za všecky

umírající!