JDE LED.

Jde led! Jde led!

– Což, opravdu? – Jistě! –

Ah, tedy konečně se hnul –

jde led!

Už je to slyšet, ač teprv se blížíme k řece.

Byla tichá tak dlouhé měsíce,

a teď jak hučí! Slyšíte?

Jen blíž! Blíže tam ku předu! Sem – pokraj nábřeží!

Sláva! Jde opravdu.

Širokým proudem, vší plochou celého řečiště

valí se ledové kry.

Hustě kus na kuse, jako by plavalo stádo

ohromných bělavých beranů s drobnou vlny své stříží,

jako by plavalo o život zprudka

kalnou, zpěněnou, vzteklou, kypící řekou.

Hle, tuto v kraji! Kra jako strop tvého pokoje;

kolísá –, naráží –, stojí už; jiným tarasí cestu:

na ni a za ní a kol ní se kupí a drtí se jiné.

Jaká to směs tu při břehu! Naproti také.

Vzepřelé ledové moře to v maličkých měrách;

ledová drť to z laviny, moréna po boku proudu,

který šumně a burácně kvapí středem širokou cestou.

Ledy! Silné, mohutné ledy!

Vidím krajiny Berounky, stříbrné Mže,

končiny Sázavy ladné, kde jste zrály

studeným dechem dlouhé zimy.

Jiné za vámi přijdou z daleka, přijdou z jihu,

kde posud Šumavě na prsou leží

a dusí, tlačí, tlačí.

Má duše vás vítá cestou pryč, ledy, vy rozbité ledy,

jděte jen, jděte cestou svou; to jaro jsme chtěli.

To jaro vás žene, ledy! vlhkým, dlouhým bičem,

to ono tam vzadu někde daleko stojí

a za vámi hledí:

a vás ubývá, vy se tu rozplýváte; a valem přibývá vody.

Voda stoupá!

Brzo tu u mlýnů bude v nábřeží.

Na most!

Chci vidět je dole, pod sebou, nezkrotné, divoké peřeje,

ohromné kusy plovoucích ledů –

na most!

Hoj, jak to jede tam s hřebene jezu!

A co je tu pilířů,

každý má ledový, špičatý dole štít, kde chráněn je drvy,

trojúhlý úzký štít z nakupených ker.

Leč oblouky – to se to žene!

Sem naproti, na sever hleď,

sem, za těmi pilíři!

Slyšíš ten var a vidíš ten tanec?

Vztek vody, která se bije,

jek vln, které nesou ty spousty,

syk pěny, šum peřejí, praskot a lomoz těch ker

a bystrý, bujný vír, až hlava se točí...

A stále jde led, a stále jde led,

proud hlomozí, od jezu bouří, tok stoupá,

a stále jde led.

Mnohý tam dole ubíhá zvrácený strom

a urvané prkno a lať z mnohé ohrady,

z chaty, z příbytků chudých.

Tam drtí se na kusy všeliký tvar.

Leč my to zde vidíme rádi!

Jsme tady v zástupech stále hustých,

je nás tu černo, po březích, po mostech,

hlava na hlavě.

Z ulic proudí sem stále jiní a jiní,

u vody celá se Praha vystřídává:

každý se podívá rád, že jde led.

Jasné, veselé s hora na to se dívá i slunce,

svěží, slibný, čistý nás ovívá vzduch,

takový vlahý, tak milý!

Druh druhu zde tiskneme ruce, kdo známí,

a v neznámých proudy, všem vstříc

tak vesel plá zrak,

jak odlesk slunečných zraků tam v modru,

jež vše toto tkají. –

Tak první mine i druhý rozhodný den

a velká je voda; leč rádi hledíme na ni –,

zde v městě z mezí svých nevystoupila.

Již nejdeme v černých, v pestrých proudech

z těsných sem ulic;

již přechází nábřežím jen, koho vede tu cesta,

neb zvědavec příliš vytrvalý,

neb zahaleč stálý a bujará mláď,

a pak ten, koho to divadlo těší a u srdce hřeje.

Už vody je síla a ledu jen zbytky;

plaše a tiše

už jedou jen porůznu kusy tou šírou cestou,

kde nedávno probouřil celý ten odbojný hrozivý voj.

A je v tom kus štěstí,

zvláštního, jarního štěstí, tak plného nálady,

vzruchu a naděje mladé,

jít tudy,

a vidět tu letošní jarní velkou vodu,

ty zkrocené kusy v ní ledu

tak mlče a rychle se brát, jak ten, kdo se stydí,

a slyšet křiky vrabčí v korunách stromů,

a cítit rty slunce, mírné, sladké na svém čele.