Jde mladý hoch...

Jde mladý hoch a v sebe víra

svět celý jemu otevírá,

vše plane před ním v jarní kráse,

kam blouznivý zrak zaměří.

Hoch jde a vidí, trne, žasne:

vše plane v slávy zoři jasné

a vše naň vlídně usmívá se –

a chlapec všemu uvěří.

Jej lichotivě vítá sláva

a naděje mu našeptává:

„Jsi z vyvolených, z prvních jeden,

vítězi příští, budiž zdráv!“ –

Má mnohá dívka hocha ráda,

on miluje i básně skládá

a mládí zlatým sněním veden

vše v poesie šatí háv.

Hoch šťastným je a věří všemu

a netuší, jak mnohé lže mu,

jak mnohé, co se zlatem leskne,

je cetka, fráse laciná.

A tu i tam se trpce zklame

a náhle zří se ve lži samé –

ó probuzení hrozné, teskné,

když víra v lidi zhasíná!

Kdo na přátelství šalmaj hrají,

jej sama sobě zanechají, –

dřív celý svět jej vítal v plese

a teď je v celém světě sám.

A trpí-li a strádá v duši,

a volá, – kol jsou lidé hluší,

a zoufalý se výkřik nese

vstříc prázdným, trudným samotám.

Cos k výkřiku a slzám nutí

v tom bolném, hořkém procitnutí...

Muž vzpomínkou se v dětství vrací

a cos jak zmije zabodne...

Těch zašlých snův ó věčná škoda!

Co život slíbí, – a co podá!

Co zbývá? – Vláčet s resignací

dál žití slávy nehodné.

Kde je ta všecka sláva? Není!

Zbyl tvrdý zápas o chléb denní.

Kde láska je? Co zbylo po ní?

Vzpomínka v duši, v srdci mráz.

Kde přátelé? Hle, trochu frásí,

kde teplo pravé lásky schází.

Tak upomínka druhou honí

na beznaděje pustý sráz.

Tak po bloudění, klamu mnohém

dáš marným snům i touhám s bohem,

nač vzpomeneš, vše tíží, bolí,

a naděj každá uvadá.

Tak člověk zvolna umdlí, stárne

a dny se vlekou suchopárné,

a žiješ jak strom pustý, holý,

s nějž všecko listí opadá...

Tak bez přítele, slávy, ženy

kdys psal jsem, sám a opuštěný,

unaven touhou, jatý trudem,

když výkřik dral se na ústa.

To bylo v čas, kdy pouští prázdnou

se život zdá, kde nohy váznou,

a na mladosti hrobě chudém

když v podzim tráva vyrůstá...

To bylo v čas, kdy do tmy chladné

ti hvězda lásky zmizí, padne,

a zdá se ti, že nelze žíti

bez oné hvězdy jediné...

A hle, já žiji přec a prací

jsem došel k tiché resignaci,

byť časem bylo těžko zříti,

květ za květem jak pohyne.

I tam, kde všichni byli hluší,

přec několik mám drahých duší,

jež za lásku mi lásku daly,

tu věrnou, která nelže mi.

I tam, kde časem život mrazí,

mám přátele, jež jsou mi drazí,

jež vzpomínku by zachovali,

až spal bych jednou pod zemí.

Mám lásku svých! A pokud žiji,

mám věrnou družku, poesii,

a zůstane-li v žití chudé

jen přítel, poklad největší.

A bude-li jen lásky trochu, –

nu dobře bude, starý hochu,

žij dál tu chvíli, jež ti zbude,

a klidně umři bez řečí.