JDE OSUD SVĚTEM.

V jarní slunné jitro probouzel se svět –

les stál v záři, luh i stromy samý květ.

Sladká vůně táhla v zahrady i mez –

skřivan pěl a letěl k modru do nebes.

V poli u meze keř planých růží stál,

mladí u něho dva lidé opodál.

Opojil je omámivý jara dech –

spočinuli v náručí si, na ústech...

Přísahy slib jeho slyšel šípku keř:

„Budeš mou, až z vojny přijdu, věř mi, věř.“

Růži planou utrh, do vlasů jí vtek,

ona jemu dala zlatý prstýnek.

Cizí kraj kol dálný – širých po polích

zuří bitva, stohy mrtvol halí sníh.

V děsný ryk a v bleskot výstřelů, v střel mrak

s nebe hustě sníh se sype od oblak.

V polích u lesa keř šípku zasypán –

k němu plazí se kdos, hrůzou smrtí hnán.

Na znak klesá tam a hledí k nebesům,

zlatý kroužek tiskne k žíznějícím rtům.

Srdce, skonávajíc, cítí jara dech,

sladké objetí a ústa na ústech...

Slední touhou ještě letí za obzor –

pak je jímá tma a sedá v sklenný zor.

Jaro zas se probudilo samý květ,

v jitřní slunné záři tonul celý svět.

Skřivan jásal, sladce šuměl sad i les,

vůně táhla krajem, všady rozkoš, ples.

Touha v srdci rozpučela v tichý vzdech,

mladá ústa žhavě prahla po ústech...

Dívka stála, kde zas kvetl šípku keř,

v duši znělo: „Budeš mou, jen věř mi, věř.“

V srdci marně však žeh’ touhy bolný vzdech –

ústa její darmo prahla po ústech...

Ubohé, ach, nikdo z dálky nepoví,

hoch že v hrobě – nad ním keř je šípkový.