JDEME JAK JSME VZROSTLI...

Jdeme, jak jsme vzrostli jdeme

a ku slunci květeme, květeme

v korunách bílých květů svých...

žel, že radosti málo přec neseme –

že květy jsme při zemi skloněné,

jimž je slunce scloněné –

bolesti víc, že než radosti máme...

A jde smutek tichý naší písní,

jak život z ní vzal usmívání

a z nás mnohý zkrvavené roven bílé lani,

měsíčnou nocí jež jde tak smutná...

V bělosti naši tichý smutek přece táhne,

ač mládí to jde s námi! –

Ah, snad to víme, hluboce víme,

jak rostem a květem tu sami a sami,

jak každé je srdce siré tu –

jak kdo myslí, bolesti se domyslí –

jak je všecko marnost, marnost jen,

jak je život neznámý a tichý sen –

jak není nic a nic, než illuse jen!...

Chtěli jsme radosti v máj nový více,

chtěli jsme radosti s novými květy více,

ale kdo jen kde za to může, může,

smutkem že dýchají naše růže? – –

Tak měsíc jak studená jen bílá růže

a studeně jen do snů nám svítí...

a my tu kveteme jak smutné bílé růže

a dechem jejich jen naše dýchá žití...