JDI...

Jdi,

s cesty mi jdi

a oči zavři,

ať zpět mne nevolají...

Já hračkou přestal být

a bibelotem, jenž krášlil salon tvůj,

a papirosou, již jsi kouřila

a jíž si hrály nervosní tvé prsty,

a děckem nemocným,

jež do klína ti kladlo

svou hlavu blouznivou a steskem plakávalo...

Jdi, jdi

a hleď už nepřijít mi v cestu!

Já mohl bych se přece zapomenout,

na dobré vychování zapomenout

a zapomenout na galantnost k dámě,

vrhnout se na tě,

srazit tebe na zem,

jak kočku tě udávit,

uškrtit, ubít,

a v šílené radosti, v běsnění zmaru

nad tebou tančit tarantellu divou...

Pak... možná že bych klek’ a nad tvým tělem plakal,

a plakal hořce pro tvé mrtvé oči,

pro dobrou duši tvou a teplá tvoje slova,

pro vonné tělo tvé a zlaté tvoje srdce,

jež svoje jméno slýchával jsem zpívat,

pro dítě naše nikdy nezrozené,

pro naše slzy, pro ztracenou něhu...