JDI, DRSNÝ POUTNÍKU

V den zimní, sněživý, kdy chladem jak by spěla

již jara příštího sem sladkodechá zvěst,

kdos potkal tě; ne kdos: to byla žena celá,

jež dobré srdce své tvým ústům nabízela.

Tys líbal, šeptaje: toť slední láska jest.

Toť slední láska jest! A lehce, bez přítěže,

ve sladký krve var jsi tělo ponořil.

Ó, lesy, rybníky! Ó, nivy, hory, strže,

jak krásné byly jste, když, ruku její drže

v své dlani, s milenkou jsi tiše hovořil!

Ó, kterak vzpomínáš dnes toho podvečera:

stáls v tmavém údolí, u paty šerých skal,

stín hradu starého do mlžného rost’ šera,

vše zmlklo: v dvorci zpěv i hrdla v stromech sterá,

jen křehký její hlas se tichem rozplakal.

Zda tehdy tušila, svou opírajíc hlavu

o rušnou tvoji hruď, dní příštích sudbu již?

Zda jinou milenku, s koturnem, v zlatohlavu,

s varytem stříbrným a v purpurovém hávu,

již tehdy spatřila jít k tobě blíž a blíž?

Zda v háje vyšedši, noc tichá, mlčelivá,

jí kraje zjevila, kam budeš odvlékán?

Že jasnou studánku, kam sivý zrak se dívá,

za moře zaměníš, za vlnobití divá,

za hrůzu samoty a vichrů hvizd a van?

Zda tuchou chvěla se, že všechna láska její,

sny, něha, úsměvy i písně kouzelné,

tě s cesty nezradí, kde hloubky Věčna zejí,

kde tichem Ideje tě božské provázejí,

a k metě dovedou, kde nesmrtelnost žhne?

Jdi, drsný Poutníku, a masem nechť jsou živá

tvá lidská chodidla, než v cíle dojdeš tiš!

Však dobré srdce to, jež jindy trylkem zpívá,

že smrtí ovanuls, že nota zoufanlivá

teď hořce z něho lká, zda to si zodpovíš?