JDI SAMA.

Nevím, zda mohu říci

žáru v svém srdci: lásko!

Také mu v zmatku nedám

jména věčnosti.

Podoben větru, jenž vstává

ze skal, v něž bouřlivé moře

zabíhá svými fjordy,

probudím živly spící

ve tvém těle.

Když duch tvůj, zlekán,

zakvílí nad hrůzou moci,

té, která sluje život,

a toužit bude: jíti

branami smrti slepě

v zajetí osudnosti vyšší,

tu oslním ho bleskem

poznání konejšivého.

A v písni naší krve

stoupání mízy jarní

a šepot květů zazní.

A posvěceni sluncem,

laskáni předivem světla,

jež z měsíce k nám bloudí,

mlčící v hovoru hvězd

porostem s každým hnutím

země.

Až potom moje touha,

hořící, i když dálky

kryjí se těžkou mlhou,

má touha, hrozná má touha

až zase půjde nocí

na cizí nivy a líchy

hledati v zanícení

prameny nově zpívající

a blesky očí omamující,

rty nemožnosti slibující –

tu neumírej, ty!

Nehledej vysokého stromu,

kolem nějž jako břečtan

ovinula bys krutou

nesmrtelnost své lásky.

Jdi sama světem, pyšná!

Neskloň se k otravným květům!

Odolej pokušení smrti,

nedovedeš-li umírati

krásně!