Jdou černé stíny kolem bílých křížů...

Za měsíčních jarních nocí mrtví vstávají z hrobů

na malých hřbitovech snících v šumění vrb,

ze snů vstávají probuzeni, jež začali snít,

když klekání zvonili v setmělé vsi.

Jdou probuzeni dotekem velkého ticha,

ve stínu křížů a smutečních vrb –

přes nízké se dívají hřbitovní zdi,

omámeni příliš silným dechem rozkvetlých zahrad...

A sny tiše přicházejí k spícím za neosvětlenými okny

po cestě, kde za každé noci do trávy klade

se rosa slz těch, kdož tady jednou již šli.

A spící teskně vzdychají ze sna...

Jdou černé stíny kolem bílých křížů

a v otevřené lehají si hroby,

jež měkce vystlaly jim živých vzpomínky...