Jdou chlady nocí, jdou chlady dní,

Jdou chlady nocí, jdou chlady dní,

a omrzele rozteskní.

Tak věčně a věčně, v duších led,

do mračen z popelu pohlížet!

Věčně a věčně vším, sebou třást.

A nikde klid! a nikde vlast!

Údy jsou jako z olova,

stesk toho, jenž vše pochová,

a v starý všeho civí mráz

a v hrůzu zas! A v hrůzu zas.

U velikých i v ulici

ucházejí se básníci.

U velkých bez mozků, bez duší,

v ulicích, které jsou nejhlušší.

– Pro naše hříchy, pro náš rmut,

pro naši touhu, pro náš trud,

osude! Nutno dál vším třást

pod mračny z popelu, kde prý vlast?!