JDOU LEDY!

Ó Vltavo, jak zklamala’s mou pýchu,

sen o tvé síle utopií byl;

tvá krotkost dnes jak cizincům je k smíchu,

až v hloub jsem jeho osten pocítil!

Jak jinší bývala’s, ej, tisíckráte,

já čekal, tvojí slávy dychtiv zas,

že zkrušíš ledové své pouto klaté

jak dřív, kdy celý kraj se v děsu třás’.

Kdy břehy před tvým krčily se vztekem,

že přes ně stříkal hněv tvých vln a pěn,

a spousty ker jak hory s divým jekem,

nepřátel stádo, hnala’s z země ven.

Kdy rvala’s vlastní půdu, domy, boudy

a metala’s je po nich jak déšť střel,

kdy protáhla’s své ocelové oudy

jak lvice k skoku tam, kde jez se tměl.

Kdy pilíře svých mostů jala’s v pěsti

jak Samson, že se hroutily v tvůj klín,

a poplach zvonů, rány děl, tvé zvěsti,

tě předbíhaly hrůzou do krajin.

Kdy strážné ohně s břehů plápolaly

a zvyšovaly tvoji velebnost – –

tak’s žila v nás, tak my tě milovali

a s hněvem tvým i porob vztek náš rost’.

Pak byla’s svobodna; však jenom zvolna

se konejšila hříva zas pěn tvých,

až pod blankytem, azurová do dna,

jsi zazářila v slunce paprscích.

Však dnes! kde jaký zápas? hodný reka?

kde řev tvůj? i tvé mosty tají škleb;

jak říček, struh tvá vlna kalná stéká,

hle, břehu diváctvo – je bez pochleb!

Jdou ledy! jaké heslo jindy sluchu!

zrak zraku ptá se dnes: to Vltava?

ten přerod lenivý a beze vzruchu,

ten matný proud, ta voda špinavá?! – –

To je ten národ, myslím, historie?

to je můj národ, kdys, co muž, to rek?

jenž z milosti dnes nepřátel jen žije,

kde právo má, je samý ústupek?!

Proč’s Bože, milost nedal lidu svému,

svobody dobýt vztekle v krvi ran?

když otevřel’s hrob Vzkříšenému,

by za ni zápasil, mřít odhodlán?! – –

Jdou ledy! kde to heslo ryčné prve?

zrak zraku ptá se: naše Vltava?! –

Ej, Volnost! co je bez zápasu krve?

proud mdlý, náš život – voda špinavá!