JDOU LÉTA...

Jdou léta větrem, který listí smetá

a odvívá je na konec až světa.

To naděje jsou života a touhy.

A za chvíli sám kmen tu stojí pouhý.

Však přijde jaro, znovu zazelená

se koruna ta stromu omlazená.

Pták – štěstí – hnízdo vystaví si v loubí,

kde květy – láska – koutek jeho vroubí.

Květ uvadne, pták uletí, a listí

je rozmeteno větru nenávistí.

Jen modlitba a víra v Boha v žití

jak jasná hvězda nade stromem svítí.

A pevný prací, bouří neskloněn

tu života ční nerozborný kmen.