Jdou stíny duší...

Jdou stíny duší lehké a těžší,

jak mlha v jeseni na strom se věší,

tajemnou lákány mocí

jdou ve dne i v noci.

Po jedněch chvílemi zlatý svit hraje,

odlesk to štěstí z dálného ráje,

druhé se tmaví a chmouří,

snad předtuchou bouří?

Na povrch duše kdo je as hází?

Velký snad vesmír, jenž beze hrází?

Či, bůh to srdcem když kráčí,

stín za ním se vláčí?

Nevím. – Má píseň let jich jen chytá,

ať se to tmaví, ať se to kmitá!

V pohře těch stínů srdcem jak spěly,

vím, život je celý!