Jdou světem Madonny...

V šum hymny velebné jak rád jsi vmísil slavně

hlas hluboký, by v souzvuk zladěný se vznášel

výš s písní Debory, jež vlasem rozpuštěným

a volnou řízou kryjíc nádherné své tělo

se dala v pospas větrům, stojíc na balvanu,

a pěla velký svatý hymnus oslavy.

V prach kleslý blahem k Ní jsi zíral v žhavé pýše,

los tvůj že spoután s Jejím, který božstvím dýše.

Jdou světem Madonny jak řada jasných zjevů,

roj souputníků zemských koupá se v jich záři

a Josef, Barak s nimi v extasi a zpěvu.

Hrot jemně mrazivý, jenž probíhal ti tělem

a vroucí žár tvůj v pocit nehodnosti měnil,

hned zaplašil’s, když v úchvatné té slyšel’s písni

tvé jméno hrdinné jak váže k jménu Svému.

Však dobře víš, když s hory Efraim se nesl

hlas Její bojovný od Rama, Bethel stejně,

že odporem jsi zhyzdil bohatýrskou slávu:

„Jen po Tvém boku půjdu ve válečném hávu!“

O bájné taje zdrojů mystických, z nichž maně

jak luny neznámé ze starých houštin lesů

se rojí Madonny v tmou zahalené pláně!

A šťastní pastevci, jenž zatloukli své stany

v těch pláních neznámých a spali v stínu palem:

vás Panny volily za sluhy své i pány!

Vím, zdála se ti slabou Deborah – a ženou!

A přece v hlase tom a v lesku černých zraků,

jímž volala a kterým šíleně až plála,

se žhoucí poesie božských snů a dumy,

hlas Boha nesmírný, zvuk rohů bohatýrných,

šum přeobsáhlých černých hvozdů cedrových,

vše gigantské, jež člověk ve svém nitru skrývá

tak jevilo, jak zvědavci, jenž v tůň se dívá.

Jdou světem Madonny jak řada světlých zjevů:

jde řada lidských Ctností, velkých, neskonalých,

na štítech Madonn jdou za hlaholu a zpěvu...

A zkuty ze stříbra jsou lampy to a svíce,

jež v hlubém temnu časem nalévají léku

ve rány zjitřené, jichž kvete na tisíce.

A žhavě malovány v jemné desky zlaté

jsou vzácná arcidíla v obrazárnách věků,

jsou na záhonech pustých lilje bílé, svaté.

A přijdou jako fenix na Boozovy lány,

a k potoku, kde nechal Sisara své vozy,

v chlév zabloudí, kde rodí světa Pány...

Těm vznešeným když Nízkost bláto vrhá v tváře

přec zbudou pastevci s nesmírnou láskou svojí,

jímž nikdy nezhasne jich sladká bílá záře.

A pochyb Barakových nezhyzdí je vina,

v chlad hájů Dafnenských a v Cypru lesy snivé

duch hledat nepůjde víc kultu Madonnina...

A v plejadě, jež kolem Matky Syna plyne,

já zřím, jak, smědá ženo, velká Deboro,

ti věnec palmový roj bílých Madonn vine!