JDOU VĚKY KOLEM...

Jdou věky kolem, duní, hučí

a vlekou tíži starých pout,

a marně k vzmachu silou prudší

svá křídla chtějí rozepnout.

V illusích písně, vášní jekem,

dnes krví, zítra v květech jdou,

kmit září klenou nad člověkem,

zrak pod nimi se dusí tmou.

Věk v stálém boji kams se ztrácí

za vzkřeku lidstva, prokletí –

v něm nad myšlénku, snahu, práci,

spíš vášeň cíle doletí.

Však s ním i zhyne! – Zdálo se mi,

že z okna zírám kamsi ven

a zrak můj bloudí širou zemí

pod dojmy žasna, vyjeven:

Jak loutky, lidé hlučnou změtí

o hračky, pestrý střep se rvou –

a mezi tím cos ve hrob letí

velkého s věky nad tou hrou!