JDOU VZPOMÍNKY...

Je krásná příroda, když v žluti zdá se pláti,

a tiše, tichounce mdlý vítr v listí zpívá,

a z parků vůně vlá tak nahořklá a snivá,

že musíš na zašlá si léta vzpomínati.

Jdou vzpomínky, jdou, mizí, jak oblaka se tratí,

ta krásná oblaka, jež říjen vždycky mívá,

tam v dálce neznámé, a teskno v duši splývá

jak v záhon růží mdlých, jež západ v posled zlatí.

A mlčí ptačí zpěv a listí ševel milý,

a vody kalné jsou a mlhy luhem pílí,

jak by se ve rubáš kraj halil zmírající.

Tu v nitru jítřejí se kruté staré rány,

sny, touhy, naděje, jež v taji pochovány

a které vzbudila mdlá vůně hořká, mdlící...