JDOU ŽENCI DO POLÍ.

Jdou ženci do polí, kde žitný lán se snoubí

se zlatem pšenice, jdou s kosami a rouby,

zní krajem veselý jich zpěv, než na souvrati

jak hejno křepelek se v moře klasů ztratí.

Žeň tady! Co dal Bůh a píle hospodáře,

jak z potu vyrostlo, se sklízí v potu tváře;

než pomníš, obilný kde lán se vlnil všady,

jak četa vojáků již stojí snopů řady.

Však zmizí brzy též – vůz, dvěma tažen voly

tu zlatou odváží niv kořist do stodoly,

jež sroubena je z klád a čeká nedočkavě.

Jak září každý hled, všem práce jde tak hravě,

ty žnečky jarý žert hned v cestě najdou kdesi

a v hovor sekáčů se mísí jejich plesy.

Vše radost a vše smích! Jen vlčí mák si vzdychne,

kde kosa zazvoní, hlas cikád náhle ztichne.

Jich nadešel též čas – než rozpučí den příští,

klid mrtvý, nehybný snít bude na strništi,

a k modré chrpě kde se nožka stračí vzpíná,

poušť jenom spatří zrak a lada nehostinná.

Tak vždycky život jest. Co jedněm hrobu krovem,

to chléb dá jiným zas a plod je v žití novém,

a jenom vzpomínka rov obletuje snící –

ten skřivan, nad nivou zpěv k nebi vrhající.