Jdu do neznáma, sama nevím kam

Jdu do neznáma, sama nevím kam

a k jakému teď cíli kráčím zase –

zda smrt mne čeká, život stojí tam,

mé srdce hádá, duše marně ptá se.

Tou tichou nocí šerem pospíchám,

vpřed hnána silou osudnou – k své spáse?

Šat smuteční jak bídná vdova mám,

a černý závoj ve svém zlatém vlase.

Kdo na tom světě ukáže mi cíl,

sad pojmenuje, v kterém pro mne sil

květ svěží lásky, růži zlatou štěstí?

Žel, neozval se nikdo! Těžkých chvil

v mém sadu osud nasel. Smutek byl

mým zahradníkem – on mé květy pěstí.