JDU KRAJEM...

Jdu krajem, nové doby bard,

a k bílým strunám písně zpívám

a duše slyšících můj zpěv

svým drsným hlasem rozechvívám.

A kráčím zvolna ve prachu –

jak červ se plazím cestou robů

a zpívám písně chroptivé

u jejich rozvalených hrobů...

Když potkám dítě plačící,

ubohé, bledé, roztrhané,

– – tu pohádek mu vyzpívám,

slzeti dokud neustane...

Potkám-li muže, jinocha,

tu zahřmí moje píseň tvrdá

a ohněm vzplane nadšení

tvář vyhublá – však přece hrdá!

Když potkám starce – žebráka,

jak prací zmořen kol se plazí,

– – Tys udupán! mu zazpívám –

a bez pomsty jsou tvoji vrazi!

A potkám-li je v kočáře,

tu kletbu strašnou v tvář jim vrhnu

a bílé struny z varyta

zaťatou pěstí v hřmění strhnu

a v skřeku, který vydají,

zazpívám píseň hněvem bledý,

až pukne srdce ohavné

těch vrahů, stuhlé dávno v ledy!

A pak – já, nové doby bard,

zapěju píseň plnou slávy,

že všech se z prachu otroků

pozvednou k nebi hrdé hlavy,

pak zavolám: Hoj – otroci!

Dnes chvíle přišla – pouta dolů!

a skloním hlavu zemdlenou

a konec bude všech mých bolů...