Jdu lučinou.

Jdu lučinou – ach, tu je duše doma,

tu klid a mír, tu blahý úsměv jen:

i líbám květy horoucíma rtoma

a klesám k zemi zbožně rozechvěn.

V mou duši vane tisícerá vůně,

akkordy ptačí srdcem zachvějí:

Pojď, člověče, sem, dušeli ti stůně,

a zmladneš opět novou nadějí.

Tak volno jest, jak na mateřím klíně –

Ó přírodo, jest blažen nastokrát,

kdo s duší vřelou vkročí ve tvé síně

a pochopí tvůj věčný, svatý řád!

V mé mysli pučí nové, svěží květy,

mé srdce mladne jak ta lučina,

v mé duši kvetou nové, vyšší světy –

jsem dítě zas – můj život počíná!