Jdu říší strnulou.
By Viktor Dyk
Jdu říší strnulou, a všechno přísně mlčí.
Až v dálné obzory je všude bílý sníh.
V něm stopy krotkých psů i dravé drápy vlčí,
a lebky toužící po pyšných korouhvích!
A meče rezaví, skvost zahozený vzdýchá,
a hesel bitevních zní travestie zlá.
A těla hnijí teď jak hloupá lidská pýcha.
Vítěze vojska všechno ovládla.
On zavlek’ zajaté, ved’ spouštěcím je mostem,
a věže v byt jim dal, kde temnoty je říš.
On nyní hoduje, při pitce s bujným hostem,
smích, zpěvy rozmarné až sem zní z dálky, slyš!
A večer přišel již a strnulost ta drtí.
Sníh padá na lada, a hrad ten dále zve.
Jek poslyš vítězný, a pustý výskot Smrti
v tom kraji mlčícím, kde klesly korouhve!