Jdu s tebou teď za odříkání horu

Jdu s tebou teď za odříkání horu

neschůdnou cestou k dálkám neznámým.

Kdo poví mně, zda za tebou jít smím,

když srdce své jsi zavřel na závoru

a dlaň svou pomocně jsi nevztáh ke mně?

Své světlo nezřím již, když zrak tvůj temně

mně hledí v ústrety, a dlaně pocel

je pro mne bez něhy, když jako ocel

tnou slova tvá, jež slyším v divém sboru

znít v loučení. Vždy budou ve prostoru,

když vrátíš se – i pak, když v němém vzdoru

hůl poutnickou, své všechny vezmeš touhy

a v dálku jako stín, jak přelud pouhý

pryč odejdeš za odříkání horu.