JDU SAMA SE SVOU DUŠÍ.

By Tereza Dubrovská

Jdu sama se svou duší poli,

a Petr, starý pes, jde se mnou.

Je parné léto, drn tu leží holý,

noc v sady snáší roušku temnou.

Je dusno, těžko – vítr hází

prach do tváře a teskně výská,

a za mnou pes se zvolna plazí –

kdes v dálce na časy se blýská.

Zem vypráhlá je, suchá, vřelá,

klas zkosen, pusté lány zejí,

a kolem zeleň odumřela,

dech horký táhne do alejí.

A zvadlé lípy v řadách stojí,

jich větve čnějí jako ruce...

a člověk vydechnout se bojí,

sad celý odumírá v muce.

Vzduch těžký jako výheň pálí,

a spánky horečnatě buší...

noc žhavá do kraje se valí –

jdu sama poli se svou duší.