Jdu tmou.

Jdu tmou závratnými krajinami,

z jich všech ložisek stoupá tma, všude tma,

v ní rozpadávají se kameny, hynou květy, zaráží se dech.

A tma svírá hlavu, tlačí silou v spánky, buší v srdce –

nevidím, neslyším, necítím jen tmu děsící černou.

A dále řítím se v bolestném mrazení tmou úzkostlivého ticha.

Sviští v hlavě v prudkém záchvatu horečných mdlob.

Vidím svými zraky stuhlými, jak v hlavu se dere tma.

Cítím mozek v šedivém toku botnat,

cítím v hrobovém víru tmy zvětšovat klenby své hlavy.

Mozek dále botná,

hlava dále roste –

roste v příšernou kouli, šíří se, šíří po zemi obrovská děsná.

Padám pod její tíží, poslední dech vyrážím černých par.

V hořících kolech padám dolů v neznámou dálku propasti,

kam hlava silou černou mne stahuje.

Bořím se chladivou zemí lomy ostrými dále do pustých samot tmy.

Hlava dále padá, rychle padá, rychleji, rychleji –

natahuje krk, nemůže stačit tělo, hlava odpadává,

sama řítí se dál zrychleným pulsem do hlubin věčných tmy.

Marně tělo zpěněnou rozkoší zdrceno stisknout chce hlavu,

nejistě potácí se skřivené, v těžkých mlhách nepřístupné tmy.

Ruka chytá se za krk – lepkavá kůže s krku se svléká, lípne se k ruce děsem zhroucené,

ruka za nohu se chytá, kloub trčí v zdrcených prstech,

chytá se za prsa – boří se do masa, do shnilého bahna.

Tony děsu řvou v ochrnutých údech,

maso odpadává, kosti se odlamují

a dále do tmy vše řítí se za hlavou, jež víří v neprostupných tmách Neznáma – černá kometa.