Je bílo venku. Sněžných vloček houšť

Je bílo venku. Sněžných vloček houšť

na zahradu mou padá jednotvárně.

Jsem sama. Lidnatá mne děsí poušť

tam venku. Černý komín na továrně

krk dlouhý natahuje, pronikavě

svým zvukem druží se k té lidské vřavě.

Teď protivným je hlasatel mně ten

kdys blaha mého, druhdy předurčen

výkřikem táhlým hlásit večer blízký

a příchod Faustův v úkryt keřů nízký.

Dřív záviděla jsem mu, rozhledem

že nad ulicí tkví a pohledem

svým dříve ještě mého Fausta stihne,

než tichou naší uličkou se mihne.

Teď podivnou mne naplňuje bázní

zvuk jeho zoufalý a prochvěje,

jak čekala bych, Faustův krok že zazní

a místo sněhu květů závěje

se objeví. – Sníh padá jednotvárně

a zahradu mou brzy zahalí.

Tak denně čekám – výkřik zoufalý

až z komínu se ozve na továrně.