„Je connais un petit rossignol...“

Zpěv její sladce zní a dumně,

jak perly v duši padá mi;

sním v tónů moři jdoucím šumně,

jsem zmámen jeho vlnami.

Vždy padlá vlna hned se zvedá,

zvuk teskný teď, – zas jásavý...

Ó srdce, nic ti klidu nedá?

rci, choré, kdo tě uzdraví?

Co prvně zněl ti hlas ten svěží,

již neztlumím tvůj kvapný tluk,

jenž stále v ústrety té běží,

jíž okouzlil tě sladký zvuk.

V háj snů tvých jaro mladé vchází,

tvá duše květným trávníkem, –

ty ptáš se, co ti ještě schází?

kdo tvým by tam byl slavíkem?