JE LIDSKÁ HRUĎ

Je lidská hruď jak spící sad, jejž jarní vítr tkne se,

jak rozhučelá zvonice kdes ve hlubokém lese,

keř nehybný a trčící sám v opuštěném poli,

jenž resonancí života se náhle rozhlaholí.

Jak po mateřství lačnící a odevzdaná žena,

jak dlouho zmlklá polnice zas k ústům přisazená.

Je lidská hruď tak sevřená jak boky skály slepé,

v níž hukot vnitřních požárů však ustavičně tepe,

v ní časem kráter otevře a přepětí své shladiv,

vším zachví zemským povrchem hrom hefaistovských kladiv.

Je lidská hruď jak plný úl, tak pokojný svým tvarem,

z nějž včely sladkých myšlenek jsou vyvábeny jarem,

by zmámily se rozkoší a vpily duši poupat

a mohly v zlatu slunečním až do zenithu stoupat.

Hrob hluboký je lidská hruď, však zasutý jen zpola,

z nějž mrtvý pouze zdánlivě zas po životě volá,

po jeho síle, rozkoši, po jeho snu a boji,

po hořkém jeho vavřínu pne mladou ruku svoji,

sen mrtvý pouze zdánlivě je lidské srdce v těle,

je zevně všecko hořící a plno krve vřelé.