JE MÁLO NÁS...

„Je málo nás, jen hlouček malý,

ó, sudba naše neblahá!

Kol nás, kam zrak jen dosahá,

jak moře se to na nás valí...

Je málo nás – ó, sami rcete,

co zmůžem sami proti všem?

Nám vítězství je marným snem!

Ó, malomoci naší kleté!

Je málo nás!“ – Ten výkřik stálý

zní odevšad... a proto jen

s osudem psance spokojen

šíj v porobu dát člověk má-li?

Nač vzdychati, že vše je darmo,

nač povzdech z prsou hluboký,

že zrozeni jsme otroky,

vždy odsouzeni v těžko jarmo?

Kdože to v řadách pravil: „Vzdát se!“

Ven z našich řad, ten prokletý,

zde není místa pro skety,

je slaboch totéž jako zrádce!

Ať málo nás, však v prsou dříme

nám víra, že ten hořký trud

nás nezdolá a doposud

ve vítězství že doufat smíme!

Ta víra nadšení v nás živí,

jež roznítí a ve hrudi

nám obří sílu probudí,

jež schopna vykonati divy.

Ať bouře kolem duje prudce

a daleko ať ke spáse –

kdo mužem je, zde nevzdá se

a padnout smí jen s mečem v ruce!

Boj za to vše, co všem je svato,

nám vnucen byl. Kdo zbabělý

by váhal?... A muž padne-li, –

vítězství bratří stálo za to!