JE MI AŽ K SLZÁM SMUTNO...

Je mi až k slzám smutno, až k pláči!

Mučivá úzkost bolí mne v hrudi,

myšlénky v hlavě jak světýlka skáčí –

jak jsme to, dítě, bídni a chudi!...

Vždyť ty teď také vzpomínáš na mě,

duše tvá ke mně na křídlech letí,

v úzkosti rozpínáš bělostné rámě

a tajíš výkřik, jak jsme to kleti!

Tak jsem byl kliden, tak jsem byl tichý –

najednou přišla duše tvá k mojí,

a obě pláčí teď nad svými hříchy,

obě se čehos děsí a bojí...

Hřích to byl, že’s mi v rozkvětu fijal

k rozchodu dala ruku svou bílou,

hřích to byl, že jsem ji k stisknutí přijal,

že jsem tě nestrh’ vší svojí silou.

Bez květu stromy, pole tak holá,

sotva lze slunce mlhami zříti –

nad plání čejka tak žalostně volá – –

a my ten život musíme žíti!

Jaká to cesta na smutné pláni

do dálky k hrobu černého klínu –

jaké to budou pak vzpomínky na ni,

až duše vzletí do háje stínů!...

Je mi až k slzám smutno, až k pláči!

Mučivá úzkost bolí mne v hrudi,

myšlénky v hlavě jak světýlka skáčí – –

jak jsme to, dítě, bídni a chudi!...