JE MI TĚ LÍTO.

Slyšíš šepot pohádek šerých stromů?

Slyšíš vody skalami hnát se dolů,

zpívat ódy barbarské našim srdcím

v předtuše štěstí?

Myslíš, že již nebudem nikdy šťastni?

Myslíš, že my nedojdem toho světla,

o němž zpívá večerní šumot stromů

v březovém lese? –

Proč by tobě březové stromy lhaly? –

Sedíš snivě v čekanek modré pláni,

hledíš smutně daleko v zlato klasů

s planými máky.

Oči tvoje sálají divným žárem,

na tvých retech polibky vášně planou. –

Západ slunce krvavé proudy lije

po žhavém nebi.

Jsi tak smutná! Daleko kamsi zíráš – –

Hledím, sestro, v unylé tvoje oči...

A když na náš společný osud myslím,

je mi tě líto!