Je mi tě líto, smutné dítě.

Je mi tě líto, smutné dítě

s tou bledou tváří, jasným okem.

Tvůj život plyne hořkým tokem

a hyne jak květ ve úkrytě.

Všem lidem skytáš štědrou dlaní

jediný poklad – lásku svoji,

jež lakotu jich nezahojí,

zač čítáš jenom pohrdání.

Ty nevíš, pravá soustrast v světě

jak dnes je vzácná – hýříš z mála,

a naše srdce tvrdá skála,

tak holá, jak poušť v parném letě.

A jen když jedna duše vlídná

ti nezbývá, tu sepneš ruce,

a šeptáš v tiché, hrozné muce:

,Můj bože, což jsem tak již bídná?!’

Nač stvořil’s, bože, tuto duši,

nač jsi ten kvítek k cestě sázel,

by každý po něm hrudou házel,

kdo lepšího v něm cosi tuší?

Vezmi ji, velký duchu, k sobě,

neb takový květ křehký, vzdušný

se nehodí v svět malodušný –

pod křídlem svým nech spát ji v hrobě.

Shasiž tu hvězdu v čistém plání,

dej duši její křídla bílá

a nedopusť, by pobloudila

bídnému světu k pohrdání.