JE MOŽNO...?

Míjela mladost má, v samotě šálená sněním nejslnivějším,

z nich každé v sliby své vpáleno mělo již rozkol a bolesti znak

a každé přec posměchem přehořkým smálo se radostem zdejším,

reptala, zoufala denně, mých rukou pouto a očí mých mrak

– míjela mladost má, Bože, můj Bože, jen můra a bázeň a tlak.

Míjela láska má, hned hra a hned úzkost k zalknutí krutá a těžká

jak hazard, jenž opil by nervy, však duše si žádal v zástavu ztrát.

Den ze dne věděla hlouběji: blaho i spasení zmešká,

kdo, s duší jeptišky zrozen, řeholní zradil by rád,

– míjela láska má, Bože, můj Bože, jen můra a bázeň a spád.

Minula mladost má. Minula láska má. Je přec možno z jich klatby

do země vejíti nové, pod jasný sluneční štít,

kde sen by jen prstí byl dobrou a kde čin ve zrání slád’ by,

se vším, co moudrost tvá vede v jednotu tajemnou, slit,

– můj Bože, je možno přec žít?!