JE MRTEV, MRTEV VELKÝ PAN!

Loď řecká plula kolem skalných břehů.

Na přídě obraz svatého byl Petra,

jenž z dřeva řezán rukou neumělou

a barvou vyzdoben, se díval dolů,

jak po rybách by pátral v čisté hloubce.

Poledne bylo. Zlaté šípy slunce

na kolíbavé vodě lámaly se.

Do ticha vrážel jenom náraz vesel,

šum vody, šelest stékajících kapek.

V tom hlas se rozleh do šíře i dálky,

hlas žalující, až to k srdci sáhlo:

„Je mrtev, mrtev velký Pan!“

Ten výkřik

po vodě letěl – voda zasténala,

k skalám se vrátil – plaché Echo jejich

jej opáčilo – slzy bylo slyšet

v tom nářku jeho – do vzduchu se vznesl,

vzduch rozšuměl se v roztesknělém hoři;

a oblak stříbrný, jenž ploval nebem,

v krůpějích žalných vrh se dolů v moře.

Leh smutek na zem, na nebe i vody.

I plavci, kteří slyšeli ten výkřik,

se zarazili; dali klesnout veslům

a ustrašeným zrakem pátrajíce

po hlasu vzniku, křížem znamenali

si nízká čela a hruď opálenou.