Je naše láska román...

Je naše láska román jako jiný,

dnes komedie, zítra snad už drama,

pláč podle smíchu, podle světla stíny –

a obojím je milenka má sama.

A autor – život – zkušenými tahy

nás různo staví, by moh’ námi hráti

pro jeden pohled zářící a vlahý,

jenž duši poklid více nenavrátí.

A jeden večer plný velké krásy,

květ čistý v sněhu májového čela,

že po létech když duše vzpomíná si,

v ní bolestná se struna rozzvučela.

A po opojném žáru podzim chladný

a v mlhách nebe hlubokého oka

– ni vzkřiknutí – a čela úběl ladný

zas líbán ústy šťastnějšího soka

A trochu nocí, kde ni hvězda neplá,

a reflexí, proč, k čemu všecko je tu,

kde není záře a kde není tepla

a líp v té vůni zašlých, hrobních květů.

Vše srdce ještě chvatem pročítává

a román zvolna ku konci se chýlí:

románu mého rekyně se vdává

a z těch, kdo hráli o ní, jeden šílí.